Hledá se vyšebrodský Čapek - I. povídka

Ve městečku žil kdysi kupec. Nebyl chudý, ale ani bohatý, měl však spravedlivé a laskavé srdce. Jeho dům stál na náměstí a v přízemí měl malý krámek s koloniálním zbožím. Na jaře byl krámek plný ruchu, lidé se sem sbíhali a nakupovali po dlouhé zimě. V létě okolí kupcova domu vonělo exotickým ovocem a aromatickým kořením - vanilkou, skořicí a badyánem. S přicházejícím podzimem ruch ustával a stejně jako městečko a okolní krajina se vše ukládalo k zimnímu spánku. Čas, kdy na několik měsíců krajinu pokryl bílý sníh, znamenal pro kupce mnoho obchodních cest. Vydával se na dlouhé poutě po českých městech, kde probíhaly trhy po celý rok, často se vydával přes kopce do sousedních Rakous i vzdálenějšího Bavorska. Obchodní stezky představovaly v zimě velké nebezpečí. Stopy se často ztrácely ve sněhových závějích a vrcholky kopců téměř nepřetržitě pokrýval mlžný příkrov. V okolních lesích se tehdy ještě pohybovali vlci a jiné divoké šelmy, skrývajících se často v blízkosti kamenů a skalisek, které obklopují okolí Vyššího Brodu dodnes. Byl krásný lednový den, když se kupec vydal přes hraniční kopce do městečka na trh v nedalekých Rakousích. Zimní slunce se drželo nevysoko nad horizontem a svým bledým svitem zalévalo šírou krajinu přikrytou sněhovou peřinou. Všechno v okolí se třpytilo bílými krystalky sněhu, jen sem tam na keřích probleskovaly šípky a trnky, ozobávané sýkorkami. Pěší cesta ubíhala za jasného dne snadno, ani nůše naplněná látkami, loučemi i kravským lojem se nezdála být tak těžká. Vše nasvědčovalo hojnou účast na trhu, tudíž i dobrou tržbu a slušný výdělek. A tak se i stalo. Obchodník téměř vše na trhu prodal a za utržené peníze výhodně nakoupil nové zboží pro svůj maličký krámek. Bylo kolem třetí hodiny odpoledne, když kupec na své zpáteční cestě uviděl v dálce Martínkovský vrch. Za hodinu se vyhýbal stejnojmenné osadě a přilehlým mokřadům. Když se ohlédl, aby se ještě rozloučil s tmavnoucím údolím, spatřil pomalu se blížící bílou hustou mlhu. Snad z rostoucího pocitu nejistoty a strachu pohladil malý mariánský medailonek visící mu už léta na krku. K blížící se tmě a houstnoucí mlze se jakoby z ničeho nic přidal ještě lezavý mráz, který pronikal za nehty a bolel až do morku kostí. Kupec se brodil sněhovými závějemi a dokola ho obklopovala jen bílá tma a ticho, které bolelo v uších. Slézal už z vršku kopce, když pod sebou v dálce uviděl mihotavé světlo, slibující odpočinek a teplo. V tu stejnou chvíli se kolem něj z ničeho nic prohnal temný stín. Bylo to snad jen nějaké divoké zvíře, vyplašeně utíkající ze svého úkrytu, kupec však ve zlomku vteřiny ztratil rovnováhu a v dalším okamžiku se už kutálel ze srázu dolů. Do obličeje a celého těla ho tloukly kameny skryté pod peřinou sněhu. Z proutí pletená nůše se po několika kotrmelcích otevřela a všechen její obsah se rozkutálel do vysokých závějí. Kupcovo tělo se zastavilo až na malé rovné planině. Několik vteřin nedokázal bolestí ani otevřít oči. Tušil, že přišel o všechen svůj náklad, ale v duchu děkoval Bohu, že zůstal živý. Když mu bolavé a zmrzlé nohy dovolily se postavit, otřepal ze sebe sníh a snažil se ujistit, zda nemá něco zlomené nebo jestli mu nikde po těle neteče proudem krev. Vše se zdálo být v pořádku, až na bolavé končetiny a dlouhou ráno pod levým okem, která ho pálila a chvílemi z ní odkapávala horká krev. Nejvíce ho ovšem trápil pocit, že se v mlze ztratil, nevěděl skoro ani kde je nahoře a kde dole. Když se však skláněl pro nůši, která ležela nedaleko něj, spatřil o několik kroků dál od sebe ono světlo, které ho už nahoře tolik lákalo. Bez váhání se k němu vydal tak rychle, jak mu to jen jeho bolavé nohy dovolovaly. Šrám na levé tváři ho pálil čím dál víc, navíc oko nad ním mu začalo natékat a opuchat, že téměř neviděl. Čím víc se blížil k světlu, tím jasněji rozpoznával zvláštní výjev, který se mu naskytnul. Nepatrné světlo vycházelo z ohníčku, který plápolal uprostřed palouku. U ohně seděla schoulená postava v chudých, ale čistých šatech. Nedaleko ohně postával roztomilý oslík a snažil se ukusovat malé pupence na lískovém keři. Kupec pomalu dokulhal blíž a spatřil na kameni sedící ženu, třásla se zimou a v náručích držela zavinuté dítě, kterému tichým hláskem zpívala ukolébavku. Její tvář, i když chladem téměř bezbarvá, byla tou nejkrásnější, jakou kdy kupec viděl. Když si i žena všimla obchodníka, nepolekala se, naopak ho obdařila tak vřelým úsměvem, že najednou zapomněl na všechny své bolesti a trápení. Bez váhání svlékl svůj potrhaný plášť s kožešinou a přehodil jej matce přes ramena. Sotva dospělá dívka mu poděkovala a vyzvala ho, aby si přisedl za ní k ohni. Vypověděla mu svůj příběh o tom, jak i se snoubencem musela rychle uprchnout ze své země, jen s ranečkem plínek a oslíkem, který ji nese, když už nemůže jít. Vyprávěla mu o jejím společníkovi, který ji nechal u ohně, aby si odpočinula a šel po okolí shánět něco k snědku. Kupec si vzal do hlavy, že s ní i s jejím malým dítětem počká, dokud se její doprovod nevrátí. Seděli u ohně a vyprávěli si snad i několik hodin, když se ze tmy vynořil dívčin snoubenec. Jeho tvář byla smutná, protože nesehnal v celém okolí nic k jídlu. Obchodník si v tom okamžiku vzpomněl na kus vánočky, kterou si šetřil na cestu domů a při strastiplné chůzi na ni zapomněl. Vytáhl ji z kapsy a podal muži. Snad se mu to jenom zdálo, ale měl pocit, že když muž vánočku lámal a rozdával ji, tak pečiva jakoby neubývalo. Nakonec se všichni dosytnosti najedli a zbylo dokonce i na oslíka. Po jídle dívka vstala, poděkovala kupci za jídlo i teplý kabát a její snoubenec zatím vzal jeho nůši. Bylo štěstí, že kupec stál k muži zády, protože ten mu ji až po okraj naplnil oslím trusem. Potom mu ji vysadil na záda, a když se obchodník divil, proč je nůše tak těžká, dívka mu odpověděla, že je to jeho odměna. Nesmí se ale do té nůše podívat, dokud nepřekročí práh svého domu. Chvíli spolu ještě šli, muž pak vysadil svoji dívku i s dítětem na záda osla a vydali se dál lesem. Kupec se za nimi ještě chvíli díval, ale brzy se vydal z kopce dolů. Cesta dolů byla náročná. Nateklé oko o sobě dávalo bolestivě vědět a v černočerné tmě si musel poloslepý muž dávat velký pozor, aby neuklouzl a znovu se neskutálel dolů. Navíc jej jako žhavý uhlík pálila zvědavost, co nese za náklad ve své nůši. Několikrát už se zastavil, že nůši sundá a otevře, ale naštěstí pokušení vždy odolal. Zanedlouho už rozeznával sem tam do tmy svítící okna v městečku i stíny jejich obyvatel, kteří se za jejich skleněnými tabulkami ukládali ke spánku. Když kupec dorazil ke dveřím svého domu, tloukla už na klášterní zvoničce půlnoc. Potichu odemkl zámek a vstoupil dovnitř svého krámku. Celý netrpělivý sundal nůši ze zad, zašel pro svíčku, postavil ji na pult a sejmul z nůše šátek, který skrýval její obsah. Leknutím málem zakřičel. V jeho potlučené nůši místo oslích bobků zářila celá hromada zlatých peněz. Několik minut na nůši zíral, a protože tomu stále nemohl uvěřit, usoudil, že ráno je moudřejší večera a šel si raději lehnout. Když už si v posteli sdělával z krku řetízek s medailonkem s Pannou Marií, úžasem oněměl. Ze zlatého přívěšku se na něj usmívala stejná dívka, které před chvílí pomohl v lese na kopci. Té noci se kupec příliš nevyspal, a když se za svítání vzbudil, myslel si, že vše byl jen sen. Po snídani sešel dolů do krámku a uviděl nůši plnou zlata stát na stejném místě, kde ji v noci nechal. Celý den přemýšlel, co s nenadálým bohatstvím udělat, nakonec se však rozhodl, že z hromady peněz si nechá jen takovou částku, o kterou cestou z trhu přišel. Zbytek rozdělil na dvě kopy, jednu věnoval místnímu chudobinci a za tu druhou nechal postavit na místě, kde zažil nečekané setkání, malou kamennou kapli. Do ní nechal zhotovit sochu té dívky s dítětem, kterou tenkrát v noci zachránil před hladem a umrznutím. Kaplička, kterou nechal kupec kdysi postavit, už dávno nestojí. Dnes už ani neznáme jméno kupce a ani kde přesně stál jeho dům s malým krámkem. Avšak v kapli na poutním místě Maria Rast nad městem stále sedí Panna Maria s dítětem na kameni a stále se usmívá na ty, kteří za ní přijdou.

Zpět